Cestou na Velký Javorník.

Je sobota 3.3. 2018 a protože jsem si včera dal takové malé předsevzetí, že budu popisovat jak jsem prožil každý den jsem rád, že sedím v křesle a můžu psát o tom, co jsem dnes zažil. Tento příspěvek jsem původně psal pro mé stránky www.vlastislavmacik.cz, ale zase si říkám, že jeden článek přece můžu umístit na dva weby, což?

Ráno jsem se probudil okolo sedmé a můj den začal stejně jako vždy, mletím kávových zrn pro ranní kávičku. Mezitím co se vařila voda, už jsem se připojoval k netu a na facebooku na mě vyskočila vzpomínka z roku 2016. Byla to krásná myšlenka z knihy “Kdo bude plakat, až tady nebudeš”, od Robina S. Sharmy. No posuďte sami.

“Čas má jednu úžasnou vlastnost, a tou je fakt, že jej nelze promrhat předem.” Já dodávám, Bohudíky!

Sádlo, cibule a vejce jsou další věcí, kterou většinou neopomenu zařadit do ranního rituálu. Dnes tedy byla míchaná vajíčka a obzvlášť se mi povedla, protože nebyla tak suchá. Takže co dnes budu dělat? V duchu jsem si říkal, že bych mohl zase pohnout s projektem, který chceme s CK Bohemian tour spustit co nejdříve a potom, že se uvidí.

V klidu jsem posnídal a nevím proč, ale začal jsem hledat fotky z loňské dovolené v Itálii u jezera Como. Jen ve stručnosti. Než jsem je nahrál na web, smazal jsem si složku z disku, ale k mému překvapení se všechny fotky nenahrály. Probůh, co teď? Trochu jsem začal stresovat, že bych o ně nerad přišel, ale naštěstí se daly vytáhnout a já si je v klidu nahrál na externí disk. Ale věřte mi, že mě hned napadlo, že i když by se mi je nepodařilo vytáhnout, ty vzpomínky na dovolenou s mým Matýskem by mi nikdo z hlavy nevymazal.

Kolem půl deváté se ozvala Renča, že bychom mohli vyrazit na výlet. Jenže jak, když ani jeden nemáme auto? Možná by jela Verča. Slovo dalo slovo, já poobědval a ve 12:13 hod. jsem s termoskou svařeného vína odjížděl z domu na smluvené nástupní místo (už jsem asi postižený cestovkou s těmi nástupními místy).

Zaparkovali jsme u nádraží v obci Veřovice a odtud se vydali procházkou na Velký Javorník. Jsme všichni skvělí turisté, proto jsme už na nádraží dopili svařák a zapínali navigaci, i když jsme se v autě domluvili, že tentokrát to dáme i bez ní.
Procházka to byla vážně luxusní! Je pravdou, že jsme zapomněli v jednom z lesních úseků odbočit (bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem streamoval) a o maličko si trasu prodloužili, ale nebýt toho, nenaskytly by se nám tak luxusní pohledy na zimní krajinu, jako právě tady.

Když jsme se potom ptali jednoho turisty, kudy se dostaneme na rozhlednu, ukázal na vyšlapanou cestu, za kterou by se nemusel stydět ani Zdeněk Troška v jeho pohádkách. Pro mě opět neuvěřitelná krása. Naše cílová rozhledna byla na dosah. Po sestupu z rozhledny jsme si zašli do tamní horské chaty na Zelňačku s chlebem a malé pivko. Celkem 61,-Kč. To je pohoda myslím.

Na zpět k autu jsme už šli tak, jak byl prvotní plán. Tzn. po “modré” turistické značce a k nádraží po žluté. Pokud se tady budete chtít taky zajet podívat, doporučuji zaparkovat u fotbalového hřiště, po žluté nahoru a poté do lesíka po modré značce.

Teď už jsem doma. Opisuji ten dnešní den, text nechám přes noc uležet a v neděli ráno po snídani článek šupnu na web. Tak hezkou neděli. Video je zde.

Počet online čtenářů: 0
Pošli to dál

Comments are Closed

© 2018: Vlasťa Macík | Travel Theme by: D5 Creation | Powered by: WordPress